Sbor – je zcela zvláštní seskupení lidí, příznačné tím, že každý jednak cosi zpívá, jednak si myslí své o zpěvu a dirigentovi. Sbor se štěpí na několik samostatných klanů či sekt, zvaných hlasy. Každá sekta žije svým vlastním životem, odsuzujíc zpěv i vše ostatní u hlasů jiných.

Sbormistr – je osoba spadající do kategorie sebevrahů. Člověk, postižený touto psychickou poruchou, má pravidelné záchvaty bezmocného zoufalství, střídané se záchvaty zuřivosti nad prací, která nikam nevede. Jak ukazuje statistika, jen málokterý sbormistr, hlavně ženského sboru, se dožije vyššího věku.

Autorita sbormistra – je termín zcela mlhavý a v životě hlavně učitelských pěveckých sborů na Moravě neznámý. Pojem pochází pravděpodobně z dobového zvyku, udržovaného z piety dodnes, že totiž na pódiu stojí sbormistr v čele sboru. Hned po odchodu z pódia však tato priorita a význam sbormistra klesá směrem k nule.

Hlasový poradce – je osoba, poznamenaná čirým idealismem, domnívající se, že nezpěváky lze vbrzku přeškolit na koncertní pěvce. Kromě oslabené nervové soustavy trpí tito lidé rychlým úbytkem vlasů na hlavě od jejich neustálého rvaní.

Zkoušky sboru – jsou vítaným osvěžením všedních dnů a příležitostí k besedám o věcech reálných, např. o škole, o módě, různých sportech. V této utěšené rozpravě rychle ubíhá zkouškový čas. Naproti tomu na pódiu vyvolává sbor svým strnulým výrazem zdání disciplinovanosti, aby pak zmatení posluchači veřejně pranýřovali sbormistra za krutost, páchanou na nebohých ukázněných sboristech.

Rozezpívání – je nejnudnější částí zkoušky a je určeno k tomu, aby se v jeho průběhu dostavila postupně alespoň polovina sboru. Jiný smysl zpravidla nemá.

Přestávka – je ústředním bodem, osou zkoušky. Je prováděna velmi zodpovědně a mnohé sboristky se na ni připravují již během předchozího zkoušení, takže zkouška plynule přechází v přestávku. Podobně opět po přestávce se mnozí jen zvolna dostávají ke zpívání. Někteří dokonce považují další zkoušení za zbytečné a předčasně opouštějí zkušebnu.

Soustředění sboru – je termín značně problematický. Laik předpokládá, že pro soustředění je typická soustředěnost sboristů na zkouškách. Omyl! Tímto termínem se zde rozumí soustředěnost individuálních i skupinových radovánek za nekontrolovatelné svobody všeho druhu, zpravidla daleko od domova. Nežádoucím elementem je tu pouze sbormistr, který narušuje soustředění nevhodnými, ba i několik hodin trvajícími zkouškami.

 

Sborové party – jsou původně listy s notami, do nichž mají sboristé při zkoušce hledět, aby vznikl dojem, že notám rozumějí. Hlasoví vedoucí mají dbát na to, aby měli sboristé listy ve správné poloze, nikoliv obráceně. Další smysl nemají a bývají po čase užity k vhodnějším účelům, případně k hygienické potřebě.

Partitura sbormistra – se skládá z několika stran not, podivných značek, grafů a klikyháků, takže se v ní mnohdy nevyzná ani on sám! Není to podstatné, neboť po čase ji stejně ztratí, nebo znechuceně odloží, a je pak nucen dirigovat zpaměti. Tím dochází k podivnému jevu, že skladbu, zpívanou několika sbory zcela odlišně, nepozná poslechem ani skladatel.

Sborová intonace – je způsob nepřesného zpěvu přesných not. Pro sboristy je to příležitost k pomstě za sbormistrovy špatnosti, pro sbormistra je to trest za hříchy spáchané v nezralém věku.

Rytmus – je další příčinou nesvárů mezi sborem a sbormistrem. Zatímco sbormistr tvrdošíjně lpí na utkvělé myšlence, že se musí přesně dodržovat všechny noty, sbor se naopak řídí rozumnou zásadou, aby se všichni sešli na konci skladby. I laik pochopí, že pravda je na straně sboristů, neboť jen konec korunuje dílo.

Tempo skladby – se řídí náladou a duševním či tělesným rozpoložením dirigenta. Po dobrém obědě či večeři volíme tempo mírné, při únavě pomalé, při prázdných útrobách a na výchovném koncertě svižné. Na soutěžích volíme všechna tempa zásadně rychlejší, šetříce tak nervy a svěžest pánů porotců.

Hlasová kultura – je pojem značně mlhavý. Termín kultura se zdá být odvozen od „túra“což by odpovídalo praxi. Podle jiných jde o souvislost s jakýmsi tajným kultem, neboť dodnes nikdo neví, v čem ta kultura vlastně spočívá. Tím více však tohoto termínu užívají sboroví kritikové.

Taktování – dosti podivné počínání dirigenta sboru, založené na jakési ruční gymnastice. Je sledováno sboristy tak, aby vznikl dojem, že se těmi pohyby řídí. Sám sbormistr však ví, že je tomu naopak, že sbor, hledě na něho, zpívá zcela po svém a jemu nezbývá než se nějak přizpůsobit. Občas též udává nástupy hlasů, aby posluchačům prokázal, že ví, o čem se zpívá. Naštěstí nejsou sboristé zkoušeni ze znalosti textu skladby, což je z hlediska nedostatků existujících sbormistrů opatření velmi rozumné. Konec skladby bohudík každý dirigent zpravidla zná.

 

Sboristky – značně bohatá živočišná čeleď, zahrnující četné druhy s výraznou charakteristikou. Jsou to hlavně: reptalky, které mají zásadní námitky k čemukoliv, zejména k počínání sbormistra, které již předem považují za zcela chybné, štěbetalky, jichž si povšimli i někteří naši skladatelé (např. P. Eben) a napsali z této inspirace svěží skladbičky, v nichž tyto tvory decentně přirovnávají k švitořivým vlaštovičkám. (Dirigenti však mají o nich mínění zcela nedecentní). Zajímavou skupinu tvoří chrupalky, známé tím, že prospí celou zkoušku s očima otevřenýma a strnule upřenýma. Jinak je to ovšem havěť tichá a neškodná. Často nalezneme i tzv. štrikovačky, které pletou na zkouškách tak intenzivně, že občas zapletou i noty, což pak při vystoupení pozná i laik. Podle nezaručených ústních zpráv se prý vyskytují i ukázněné zpěvačky. Jde zřejmě o druhy endemické a jejich výskyt nebyl dosud přesně lokalizován.

Sboristé (muži) – se rovněž dělí na několik svérázných druhů. Jsou to jednak „pivní basi“ či pivaři. Poznáme je snadno podle půllitru pod židlí. Případným výtkám se brání poukazem na léčení ledvinových kamenů nebo tím, že trpí nadměrným a zpěvu škodlivým vysušováním hrdla, což musí uznat i zatvrzelý sbormistr. Další bohatou skupinou jsou srandisté, hlavně z řad tenoristů. Dovedou úspěšně překroutit každé nevinné slovo textu na jiné, mládeži vyloženě nepřístupné. Samozřejmě se i zde setkáváme s chrupaly, kteří v předklonu předstírají pozorné sledování not, dokud jejich hlava nenarazí na židli před nimi. Zvláštní podskupinou jsou tu chrápalové či řezbáři. Školený chrápal dokáže vyladit svou hlasitou produkci do tóniny skladby.

Sopranistky a tenoristé – jsou zpěváci, kterým sice chybí hloubky, zato ve výškách jsou slabí. Zpravidla bývají většinu dní v roce stiženi hlasovou indispozicí. Ostatně i jejich celkové zdraví bývá silně podlomeno, s výjimkou doby atraktivního zahraničního zájezdu.

Altistky a basisté – jsou zpěváci s hlasovým rozsahem asi čtyř tónů v nízké poloze. Mají však z těchto tónů takový požitek, že je odmítají zpívat jinak než pomalu.

Sborová skladba – zvaná též sbor – je hudba určená pro sbor, tedy sbor pro sbor. Tento nomenklaturní zmatek je přesným odrazem zmatků ve sborovém dění a kultuře.

Studium skladeb – je magický obřad ztvárňování notového zápisu do reálné hudební podoby. Jeho výsledkem bývá překvapen i sám skladatel, občas i příjemně. Termín je odvozen od slov „stud“, „studiti“, též od „ostuda“, což se vztahuje k způsobu provedení na pódiu a odezvě v sále.

Vladimír Kovařík